Solidarita a důvěra ve společnosti

Češi už několikrát prokázali, že pokud dojde k nějaké katastrofě u nás, nebo v zahraničí, umíme se velmi rychle semknout a poskytnout potřebnou pomoc. Ať už jde o thajské povodně nebo moravské tornádo, Češi jsou zkrátka zvyklí pomáhat. Ve srovnání evropských států z hlediska důvěry a solidarity jsme se umístili na 10. místě z 27 zemí EU a předběhli jsme nejen Slovensko, ale například i Belgii nebo Francii. 

Žebříček celkově vedou severské země, mezi které se díky dobročinnosti, nezávislosti soudů a tisku a minimální diskriminaci dostalo i Lucembursko. Na chvostu se pak nachází Balkánský poloostrov, a poslední příčka patří stejně jako v případě pilíře Stavu ekonomiky Řecku.

Tornádo a okamžitá pomoc

V nedávné historii bylo tou největší událostí na poli solidarity v Česku tornádo, které 24. června 2021 zasáhlo obyvatele Břeclavska a Hodonínska. Extrémní bouře dosáhla druhé nejsilnější úrovně podle Fujitovy škály a v rozmezí 26 kilometrů napáchala škody v hodnotě 15 miliard korun. Ve svém ničivém řádění tornádo poničilo přibližně 1 200 domů a 200 z nich muselo být kompletně zbouráno.

Vlna pomoci a solidarity se zvedla takřka okamžitě a lidé ihned začali nejen posílat finanční dary, ale s nářadím sedali do svých vozů, aby „přiložili ruku k dílu“. Ačkoliv se tento způsob pomoci nedá vyčíslit, finanční pomoc obětem se jen během odstraňování následků extrémní bouře vyšplhala na 1,3 miliardy korun. Přitom právě ve finanční pomoci na tom podle srovnání žebříčku World Giving Index Česko úplně dobře není: peníze u nás posílá jen čtvrtina obyvatel a v Evropě jsme na osmém nejhorším místě. „V rámci získávání dat pro žebříček World Giving Index se však výzkumníci dotazují na jednotlivé formy pomoci poskytnuté pouze v uplynulém měsíci. Češi patří mezi štědré dárce v případě nárazové pomoci v situacích jako živelné pohromy nebo právě probíhající konflikt na Ukrajině, méně už v oblasti dlouhodobé a pravidelné podpory. Potvrzují to také výsledky průzkumu agentury KANTAR pro Českou spořitelnu, který proběhl na konci března. Téměř 6 z 10 Čechů uvedlo, že poskytlo pomoc uprchlíkům z Ukrajiny buď osobně (11 %) nebo skrze neziskové organizace (46 %). V rámci střední Evropy tak spolu s Rakouskem a Maďarskem patříme k zemím, které se na pomoci podílejí nejvíce,“ vysvětluje Tereza Hrtúsová, ekonomická analytička České spořitelny. 

Každý pátý Čech dobrovolničí

„Ze zkušenosti bych odhadoval, že se pravidelnému dárcovství věnuje 15–20 % dospělých Čechů. Rozhodně se to ale mění k lepšímu, protože před dvaceti lety u nás dlouhodobé dárcovství prakticky neexistovalo. Jediné, na co byli Češi ochotní větší měrou přispívat, byly již zmíněné katastrofy,“ upřesňuje Šimon Pánek, ředitel Člověka v tísni. Mnohem lépe si stojíme v oblasti dobrovolnictví. Dobrovolnickou činnost u nás vykonává téměř každý pátý, což nás v evropském srovnání řadí na devátou pozici. 

Pomyslnou pomocnou ruku cizímu člověku pak v posledním měsíci podalo na 45 % české populace. Všechny tři složky žebříčku World Giving Index postupem času rostou a v současnosti tak pomáhá, daruje a podniká dobročinné aktivity více Čechů než například před pěti lety. „Česká společnost se vyvíjí k lepšímu ve spoustě aspektů včetně ochoty darovat. Je to i příklad toho, jak se společnost jako celek cítí a vyspívá. Je ochotna se rozdělit, chápe, že je solidarita a podpora slabších otázkou vyspělosti společnosti, nikoliv příklad slabosti. K výrazným posunům došlo kolem dluhové problematiky, inkluzi ve školství a spoustě sociálních věcí, které se posunuly a posunují kupředu,“ doplňuje Šimon Pánek.

SOS Ukrajina

Poslední zásadní vlna pomoci se zvedla v momentě, kdy ruská vojska 24. února zaútočila na Ukrajinu. Během této invaze podle údajů OSN z 18. dubna zemřelo už 2 072 civilistů a dalších 2 818 lidí utrpělo vážná zranění. Tyto smutné počty navíc dále rostou. Tak bezprecedentní útok vyvolal silné reakce po celém světě. I v Česku se ihned začalo pomáhat. Jen ve veřejných sbírkách Češi podle serveru Seznam zprávy vybrali k 16. březnu téměř 3,4 miliard korun a od té doby se pomoc ještě více rozšířila.

Blízcí na dosah ruky

Nejlepšího výsledku v pilíři důvěry a solidarity Češi dosáhli skrze ukazatel o dostupnosti osoby blízké v případě nouze. Podle žebříčku World Happines Report nám patří evropské prvenství a Češi se zkrátka mají téměř vždy na koho obrátit. Pro srovnání Německo v tomto pilíři zaujímá celkové 7. místo, jenže z hlediska osoby blízké se propadlo až na 22. příčku.

„Obecně lze říci, že dostupnost služeb v případě, že se člověk dostane do nouze, je v naší zemi velmi dobrá. Existují však teritoriální rozdíly a obzvláště situace mimo větší města je komplikovanější. Segmentově lze říci, že složitá situace je v oblasti zdravotní péče pro lidi bez domova, kteří nejsou nikde evidováni a nemají zdravotní pojištění,“ upozorňuje Lukáš Curylo, ředitel organizace Charita Česká republika. Podle Curyla Česko potřebuje zásadně zlepšit oblasti jako exekuce či ochranu sociálně slabších rodin a seniorů, lidí s chronickým duševním onemocněním, závislostí či různými typy demence.

Integrace vs. diskriminace

Zásadním hlediskem v oblasti solidarity je i způsob, jak se stát a jeho občané chovají k cizím lidem z jiných zemí či etnik. Češi se i v oblastech vnímané diskriminace a integrace migrantů vyskytují v první polovině unijního srovnání. Diskriminaci jako problém vnímá jen 38 % Čechů, a zatímco jinak solidární severské státy se ve zbytku indexu objevují na předních příčkách, tady zaujímají pozice na chvostu tabulky. Klíč však může být v metodice tohoto indikátoru. Otázka, na kterou respondenti šetření Eurobarometer odpovídali, zněla: „jak rozšířenou ve vaší zemi vnímáte diskriminaci kvůli etnicitě?“ Jde tedy o názor obyvatel jednotlivých států a výsledky tak mohu být lehce zkreslené.

Indikátor přístupu k migraci je však položkou, ve které výzkumníci stojící za Migrant Integration Policy Index vycházeli z tvrdých dat o skutečném prostředí a nastavených politikách v jednotlivých zemích EU. Výsledky této metriky ovlivňují lidská práva, pracovní příležitosti, začleňování imigrantů do společnosti aj. I v této kategorii se Česko ocitá v první polovině srovnání, jen jsme z osmého místa sklouzli na dvanáctou příčku. V tomto ohledu je velmi zajímavý pohled na Švédsko a Finsko, které v integraci zaujímají první a druhou příčku, zatímco kvůli diskriminaci jim připadají pozice 20 a 24. Větší otevřenost státu tak zdá se může vést k etnické nesnášenlivosti mezi občany.

„Češi jsou obecně, na základní úrovni, průměrně tolerantní národ. Ale protože máme malou zkušenost s cizinci odlišné kultury, náboženství či barvy pleti, jejich příchodu a integrace se bojíme,“ vysvětluje analytik ústavu STEM Nikola Hořejš. „To se projevilo při migrační krizi z roku 2015, kdy české veřejné mínění ovládla často až panika z islámu. Byl to především strach z nového a cizího. Také nemáme vyřešen náš vztah k Romům. Většina společnosti vnímá soužití s nimi za problémové a víc než třetina je nechce za sousedy. U muslimů je to ještě kritičtější. Na druhou stranu jsme jako ateistický národ tolerantní k různým ezoterickým naukám, východním náboženstvím a křesťanským denominacím nebo k homosexuálům.“

Nová vláda se těší větší důvěře

V „solidární složce“ si stojíme dobře, nicméně v druhé části tohoto pilíře pokulháváme. Oblastí, ve které má Česko největší prostor ke zlepšení, je důvěra vládě. Abychom se vyhnuli zkreslení dat v závislosti na vládnoucí straně, počítali jsme tento indikátor jako průměr posledních deseti let na základě pravidelného evropského průzkumu veřejného mínění Eurobarometer. Jednadvacáté místo v evropském srovnání způsobuje fakt, že vládě obecně věří jen necelých 26 % obyvatel Česka. Nejnižších hodnot (pouhých 13 %) Češi v průzkumu dosahovali v letech 2012 a 2013 během vlády Petra Nečase a druhého nejnižšího výsledku Česko dosáhlo při začátku první vlády Andreje Babiše v roce 2017.

S nástupem současné vlády se však situace podstatně zlepšila, jelikož mezi létem 2021 a zimou 2022 výsledky poskočily o 17 procentních bodů a Fialově vládě tak nyní důvěřuje na 45 % české populace, což je nejvyšší výsledek za posledních deset let. Podle dat Centra pro výzkum veřejného mínění moc nevěříme ani neziskovým organizacím. Tato důvěra se dlouhodobě (už od roku 2003) v Česku pohybuje kolem 40 % a od roku 2015 ji začalo převyšovat nedůvěřivé nastavení společnosti. 

Výrazně jiná situace panuje v oblasti obecné důvěry ve společnosti. Beze strachu ze sousedství bydlí na 84 % Čechů, což je naprosto totožný výsledek, kterého na sdílené dvanácté příčce dosahuje i Slovensko a Slovinsko. Nejhůře v tomto ohledu dopadli Řekové, kteří lidem ve svém okolí důvěřují jen v 66,4 % případů. „Ačkoliv Češi obecně málo věří institucím, vysoké důvěry se dostává armádě. Dle údajů posledního průzkumu Eurobarometer jí věří 86 % obyvatel, což je mezi státy EU třetí nejvyšší podíl. Důvěra v armádu je v Česku dlouhodobě na vysoké úrovni. Společnost ji vnímá velmi kladně v situacích, jako jsou živelné katastrofy či pomoc armády při pandemii koronaviru,“ doplňuje analytička České spořitelny Tereza Hrtúsová.

Svoboda na druhé koleji

V celkovém vnímání důvěry a s ní spojené svobody hraje velkou roli vnímání korupce. Horší situace než v Česku panuje podle respondentů pouze v osmi unijních státech. V Dánsku či Finsku korupce problémem téměř není, na východě Evropy (zejména v Maďarsku nebo Bulharsku) je téměř denním chlebem. O moc lepší není v Česku ani situace kolem svobody tisku a soudů. V žebříčku Reportérů bez hranic česká média získala 23,4 „trestných bodů“ ze 100, což nám v EU opatřilo 19. místo a soudy vnímá jako nezávislé pouze 51 % Čechů, tj.16. příčka.

„Kromě obecných příčin, které Česko sdílí se zbytkem západní civilizace, například krize tradičních médií, nové zvyklosti konzumentů médií či pokles důvěry v novináře, jsou tu i příčiny konkrétní,“ vysvětluje Petr Orság vedoucí Katedry mediálních a komunikačních studií a žurnalistiky z Univerzity Palackého v Olomouci. „V poslední dekádě jde zejména o oligarchizaci českých soukromých médií, tedy nákup mediálních domů místními miliardáři nikoli z primárně byznysových důvodů, ale jako ‚strategickou investici‘, která jim rozšiřuje možnosti ovlivňovat veřejné mínění.“

Podobně situaci vnímá i Petr Leyer, ředitel české pobočky Transparency International, který zároveň zmiňuje snahu o ovlivňování veřejnoprávních médií: „Problém vidím ve snahách některých politiků zasahovat do nezávislosti veřejnoprávních médií a pak ve vlastnické struktuře velkých soukromých mediálních domů. Značná část je jich vlastněna buď určitými vlivovými skupinami a využívána mimo jiné k prosazování jejich ekonomických a politických zájmů, nebo jejich vlastnictví není transparentní, takže nevíme, kdo za nimi stojí a jaké má další zájmy a aktivity.“