Kvalita vzdělávání a výzkumu

Česko od prvního ročníku Indexu v roce 2022 osciluje v kvalitě vzdělávání a výzkumu mezi 12. a 15. místem v EU, oproti loňskému roku jsme si pohoršili ze 12. příčky na 13. Dlouhodobě nejlepších výsledků pak dosahuje Švédsko. To se zároveň umisťuje na 1. místě v indikátorech výdajů na vzdělávání či v inovačním potenciálu. Na spodních příčkách se naopak umisťuje Rumunsko následované Bulharskem.

Varovným signálem pro Česko je propad v inovačním potenciálu a v počtu udělených patentů. Podle Global Innovation Index se český inovační potenciál za poslední čtyři roky posunul z 12. místa v EU na 17. místo a namísto původních 49 bodů aktuálně máme pouze 42. Před čtyřmi lety pak u nás bylo uděleno 126 patentů na milion obyvatel, což byla 15. nejvyšší hodnota v EU, nyní jsme se 102 patenty na milion obyvatel až na 18. příčce. Pozitivní zprávou je zlepšení v nadprůměrných digitálních dovednostech – čtyři roky zpět jimi podle Eurostatu disponovalo 24,1 % Čechů, dnes je to 37,3 %. Dostali jsme se tak z 15. na 8. místo.

Kvalita univerzit roste, kvůli nízkému financování ale naráží na strop

Klíčovým problémem českého školství je nedostatek financí, konkrétně veřejné financování v poměru k HDP. To se od vzniku našeho Indexu navíc snížilo. Před čtyřmi lety jsme s 4,7 % HDP byli na 15. místě v EU, dnes jsme se 4,5 % HDP až na 19. pozici.

Navzdory nízkým veřejným financím v posledních letech vzrostla kvalita českých vysokých škol, a to i v evropském srovnání. V počtu kvalitních vysokých škol na milion obyvatel jsme se od vzniku Indexu dostali z 15. na 11. místo. Růst v žebříčku Round University Ranking (RUR) zaznamenaly především školy v regionech, stále nám však chybí globálně excelentní vysoké školy. Místopředseda Akademického senátu Univerzity Karlovy Rafael Daniel Berti upozorňuje na riziko, že při stávajícím financování se může růst našich vysokých škol v mezinárodních žebříčcích zastavit. „České univerzity nedisponují stejnými financemi jako jejich protějšky na západě – a čím blíže pomyslnému vrcholu jsou, jako v případě Univerzity Karlovy, tím větší překážkou se tenhle strop stává,“ vysvětluje Berti.

S tím souhlasí i místopředseda Rady Národního akreditačního úřadu pro terciární vzdělávání Radek Špicar. „Nižší investice do vzdělávání omezují zejména kapacity – tedy kolik máme kvalitních akademiků, kolik času mohou věnovat studentům, jaké vybavení mají k dispozici a jak konkurenceschopní jsme při získávání talentů ze zahraničí,“ popisuje Špicar.

Berti upozorňuje, že velkou roli v růstu českých vysokých škol sehrály metodologické změny v RUR. Dodává však, že kvalitu škol hodnotí také další žebříčky a i v nich si české univerzity vedou dobře. „Napomáhá tomu třeba i úspěšné získávání grantů Evropské rady pro výzkum (ERC) a podíl na dalších projektech Horizon Europe. V posledních letech také napříč republikou velmi zintenzivnil tlak na to se do žebříčků aktivně propisovat.“ Podle Špicara mohlo pomoci také lepší zapojení do mezinárodní spolupráce, vyšší kvalita publikací i postupné posilování výzkumných týmů. „Zároveň je fér říct, že tato zlepšení jsou do určité míry tažena jednotlivými úspěšnými pracovišti a nejsou zatím plošná,“ zdůrazňuje.

Na nedostatek financí v českém školství upozorňuje i výkonný ředitel institutu IDEA Daniel Münich. Navíc identifikuje několik strukturálních problémů, kvůli kterým nejsou finance efektivně vynakládané. „Na úrovni bakalářských programů je stále nedostatek těch profesně-orientovaných a příliš mnoho těch připravující ke studiu na úrovni magistra. Další negativní fenomén je obrovská míra neúspěšných studií na úrovni bakaláře a mizivé rozlišování excelence magisterských a Ph.D. programů v systému veřejného financování,“ popisuje Münich. Pokud chce Česko dosáhnout kvalitního vysokého školství, podle něj k tomu veřejné finance nestačí. „Příčinou je nízký podíl soukromých výdajů, tedy absence školného na veřejných VŠ spojená s absencí funkčního systému finanční podpory studentů v ČR.“

Bez vzdělané populace zůstaneme montovnou s nízkou přidanou hodnotou

Klíčovým problémem Česka je nízký podíl mladé populace s dosaženým terciárním, tedy typicky vysokoškolským vzděláním. Ve věku 25–⁠⁠⁠⁠⁠⁠34 let jej absolvovalo pouze 36 % populace. Větší podíl má například Slovensko, Polsko či Bulharsko. „Pokud se podíváme na celou produktivní populaci (15–⁠⁠⁠⁠⁠⁠64 let), tak terciárního vzdělání dosáhlo 24,6 % Čechů, což je 3. nejnižší hodnota v EU. S 36 % v mladé populaci jsme pak 4. odspodu. Zatím se tedy ke vzdělanější populaci neposouváme, naopak konzervujeme naši spodní pozici,“ komentuje analytik Evropy v datech Adam Trunečka.

„Česko má silnou tradici kvalitního středoškolského a odborného vzdělávání, což je naše výhoda. Pokud ale chceme posunout ekonomiku směrem k vyšší produktivitě a přidané hodnotě, potřebujeme výrazně posílit i terciární vzdělávání – včetně jeho profesně-orientovaných forem,“ vysvětluje Špicar. S touto potřebou souhlasí i hlavní analytička Druhé ekonomické transformace Lucie Beránková: „Dnešní struktura ekonomiky nám sice v minulých desetiletích pomohla stát se silnou průmyslovou zemí, ale pro vizi prosperující rostoucí země, kde lidé mají vyšší platy a pracují pro globálně úspěšné firmy vlastněné a řízené z Česka, už nemůže stačit. Potřebujeme dostat více lidí do profesí, kde se nejen vyrábí, ale také vyvíjí a prodává české know-how do světa,“ dodává Beránková.

Klíčem k vyšší prosperitě podle ní však nejsou jen vysoké školy:  „V Druhé ekonomické transformaci jsme spočítali, že přiblížení k zemím s vysokými příjmy bude znamenat, že zhruba 800 tisíc lidí bude muset v budoucnu vykonávat jiné typy práce než dnes. Bez rozšíření kvalitního terciárního a profesně-orientovaného vzdělávání se tato změna bude dít pomalu. Má jít přitom o kratší programy, které mohou lidi připravit na technické, inovační, obchodní a manažerské role s vyšší přidanou hodnotou,“ vysvětluje Beránková.

S potřebou větší dostupnosti kratších, prakticky zaměřených studijních programů souhlasí i analytička České spořitelny Tereza Hrtúsová. „ČR bohužel patří ke státům, které je prakticky nenabízejí. V zemích OECD přitom do zkráceného studia nastupuje v průměru 16 % zájemců a ve státech, jako jsou Rakousko, Španělsko či USA, tento podíl dosahuje 39 až 47 %,“ dodává.

Česko je tedy ve vzdělávání a výzkumu průměrnou zemí EU. Bez vyššího financování a strukturálních reforem se podle odborníků neposune ani samotný stav škol, ani bohatství české ekonomiky. „Pokud chceme být konkurenceschopnou zemí a zároveň máme dlouhodobě podfinancované školství, je to, slovy klasika, ‚past vedle pasti,‘“ uzavírá celou problematiku popularizátor vzdělávání Daniel Pražák.